Na letošním tradičním jabloneckém festivalu Jablonecká Perle jsme se všichni těšili na vystoupení pana Jaroslava Uhlíře. Všichni znají duo Svěrák – Uhlíř, všichni znají písničky Severní vítr, Statistika nuda je, Pod dubem za dubem.

Pan Uhlíř je legenda.

No ale před jeho koncertem jsem ještě potkal kamarády, a že prý si jdou zakouřit za kostel. „Jít si zakouřit za kostel?“ – to jsem prostě z principu musel jít. Po cestě ještě potkáváme kamaráda z mládí Kóťu – vidíme se jednou za pět let – a že v kostele je teď nějaký koncert, tak mu říkám, že když jsme tam zpívali my – s Lucií Bílou – tak TO že byl koncert.

No a za kostelem kamarád Milny povídá, že Uhlíř má přece tu písničku o heráku ne? Koukám dost překvapeně…

A už nám ji pouští z mobilu. Je tam video Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa v nějakém divadle někdy asi z raných devadesátek a refrén zní:

(typický Uhlířovský nájezd) A pro – to…

Něco si šňupnem, na světě nudném,
něco si píchnem do žíly.
K něčemu čichnem, stresu se vyhnem,
bude nám krásně za chvíli.

Zjišťuji, že píseň se jmenuje Feťácká hymna. Ti slušně odění lidé v tom divadle, všeho věku, všichni sborově zpívají písničku o fetování a tleskají do rytmu.

Dokouří se, a zanedlouho začíná koncert.

Na pódiu se spolu s panem Uhlířem objevují čtyři další muzikanti – jedna zpěvačka blondýna a jeden zpěvák plešoun, bubeník, basák a paní bez nástroje. Hrají a zpívají dobře. Pan Uhlíř je vpravo na pódiu, sedí za klávesami a když se člověk zaposlouchá, slyší jeho typické vyhrávání. Musím se ale opravdu zaposlouchat, protože ostatních muzikantů je na pódiu hodně.

Mistr má sice připraven mikrofon, ale po několika písničkách odzpívanými blondýnou a plešounem zjišťuji, že pan Uhlíř je již ve věku a zřejmě nebude zpívat vůbec. Je to pro mě překvapení. Vím, že pán vloni oslavil 80 let, ale že přímo od něj neuslyšíme dnes nic, to jsem nepředpokládal.

Čím více pozoruji, co se na pódiu děje, tím více otázek se nabízí.

Pan Uhlíř má mikrofon připraven, ale nezpívá.

Písničky pana Uhlíře na koncertě pana Uhlíře zpívají jiní – a hned DVA zpěváci.

Pan Uhlíř všechny písničky složil, ale má před sebou nad klávesami poměrně velkou bariéru z not, což člověka trochu zarazí, ale vzhledem ke zjevné situaci chápu. Sám mám raději u sebe podklady, když něco dělám. Není tak ale zároveň moc vidět, co za těmi klávesami dělá.

Jeho hraní je ale jednoznačně slyšet a je to určitě on, kdo hraje – to poté vidím i ze strany pod pódiem.

Napravo vedle pana Uhlíře sedí nějaká mladší paní, která mistrovi mezi písničkami obrací noty, a asi mu i nějak verbálně pomáhá.

Do toho dva zpěváci, pro mě poněkud pouťového vzezření, nikdy neopomenou mezi každou druhou písničkou pana Uhlíře zmínit, že je to on, kdo ty písničky složil, a že je tu na pódiu s námi.

Děti tancující před pódiem užívající si písničky, které znají, si samozřejmě ničeho z výše popsaného nevšímají a skvěle se baví.

Když před koncertem probíhala zvuková zkouška tak plešoun se dosti arogantně choval ke zvukaři festivalu, což může být mezi lidmi z této branže normální, ale protože komunikovali přes mikrofon, všichni, i diváci a kolemjdoucí to slyšeli. To jsem ještě nevěděl, že tento pán se vzápětí stane hlavním zpěvákem koncertu Jaroslava Uhlíře.

Protože po panu Uhlířovi měl koncert Ruda, kterého dnes doprovázím na klávesy, měli jsme tu čest mistra vidět ještě v zákulisí.

Pan Uhlíř byl po koncertě pln radosti, dokonce, když viděl mé klávesy připravené pro transport na pódium, přišel ke mně, pravou rukou zmáčkl pár tónů, usmál se, a řekl: „To je dobrý tohleto!“ A pak si šel podávat ruku s fanoušky.

Samozřejmě říkám Rudovi, že si hned nechávám udělat gravírovaný štítek „Na tyto klávesy zahrál Jaroslav Uhlíř.

… večerní zábava poněkud pokročí …

Kamarád Pája, který byl rovněž na koncertě pana Uhlíře, mi pak později v Ponorce říká, jestli vůbec měl ty klávesy zaplý.

…

Pája následně vzadu na terase Ponorky v příjemné atmosféře letní noci hraje na kytaru – zapůjčenou z Techtlí – své čtyři oblíbené písně. S námi procítěně zpívá i několik náhodných posluchaček. Během písně Nad stádem koní se objevují ve dveřích z hospody na terasu dva policisté a důraznými slovy, právě během krásné lyrické části písně „černý vůz vlečou, a slzy tečou,“ ukončují tento hudební večírek.