Expedice Maroko, sestava Pájič, Maty, Bagy, Kozi. Letenky asi 7000 Kč Berlín-Marrakesh s báglem. Cílem expedice je pohoří Vysoký Atlas a zdolání nejvyšší hory Jebel Toubkal 4167 m n.m., pak se trochu vyzevlit někde u Atlantiku na pláži, a na závěr Marrakesh.

Přilétáme docela pozdě do Marrakeshe, Pájič booknul auto, máme Dacia Duster, všude pouštní prach a písek, takže Duster dobrá volba. Klimatizace funguje, lezeme do auta a jedeme na hotel, ten je kousek od letiště ve městě, kde trávíme první noc. Odemykám pokoj, uvnitř pokoje o půlnoci asi 35 stupňů, zapínáme pokojovou klimu, z toho fukaru fouká takovej chladnej větříček, takže ty rozpálený kachle se vychladěj asi pozítří, ale nevadí, pohodinda. Nějak to s Bagym na manželský posteli kousnem, aklimatizace no.

Ráno bazény, hotelová snídaně, a jedem přes místní Lidl do hor. Po cestě ještě vybíráme v bankomatu lokální měnu – teda jedinej, komu to zatím jde vybrat je Pájič, tak vybírá všem. Nakonec se ukázalo, že naše pípání mobilem v Maroku fungovat nebude. Ale Pavel zkušeně má s sebou všechny své karty, tak to zachrání. Cesta autem skvělá, každej si tady jezdí trochu jak chce, všude motorky, občas na nich vozej třeba skříň, pak projde osel, pohoda. Všichni věděj, co dělaj. Cíl je Imlil, místní Špindl pro turisty mířící na Jebel Toubkal.

Imlil

Cesta do Imlilu celkem na pohodu, my ale bydlíme ještě výš ve vesnici Aroumd. No a sem už je to pěkný, úzké uličky, vyhýbání se autům koňům, oslům, vedle tebe díra do údolí, svodidla nejsou, prodíráme se tím a nakonec skrz slepice a místní děti přijíždíme na místo. Mapa ukazuje, že náš „hotel“ je tamhle, tak jdu s Matym na výzvědy, projdeme asi půl vesnice úzkými cestičkami se slepicema, občas potkáme místňáka, tak nám ukazuje že támhle támhle.

Ubytko supr, všechno čisté, pan domácí nám udělá zelený čaj s mátou – ten nás bude provázet neustále, je vynikající, dáš tam hroudu cukru a je to, takhle se to má dělat. V literatuře tomuto nápoji prý říkají Berber Whisky. Pak s ním ještě domluvíme průvodce do hor – říká nám, že budeme mít vynikajícího, který tam chodí každý den a všechno zná. Jasně, uvidíme. Výhled z hotelu na vrchol Atlasu přímo před námi. Je nějak po poledni, jdeme tedy pěšky z Aroumdu do Imlilu, který jsme pouze projeli autem. Po cestě dolů začne pršet (první neočekávaná změna počasí – víš, že jsi v podstatě v horách, ale na Sahaře, tak to moc nečekáš). Schováváme se v místním staveništi – těch je tady hodně. Asi jedna generace postaví vždy patro a takhle se to jede. Máme ještě trochu rumu, pít alkohol se tady nesmí, ale trochu si dáváme, a jdeme podél potoka dolů do městečka. Po cestě už to začíná, dva chlápci, my friend, my brother, gut price only for you, a nabízej nám nějaký cetky, normálka. Ve městě dáváme kávu a desert a pak ještě na rooftopu místní restauračky dáváme první tajin /tažín/, tedy dušené maso se zeleninou dělané ve speciálním keramickém setu přímo na rozpálených uhlících. Vynikající. Týpek vedle jí a hází kosti a košťály ze zeleniny všude po stole, pod stůl. Normálka. Z PRINCIPU, se ptáme na pivo, ale samozřejmě ne, je zakázáno. Návrat zpět asfaltkou do Aroumdu a jdeme spinkat. Zítra start dvoudenního treku na Toubkal.

Jo ještě občas někde v údolí za vesnicí je prostě hromada bordelu, většinou plast, který normálně hoří, kouří, doutná. Pro zápaďana smutný obrázek, ale tady normálka. Škoda no, ale tak třeba jednou…

Jebel Toukal

Je pět ráno, spíme, absolutní ticho. Najednou z ampliónu ranní motlitba a už to jede. Mešita je asi sto metrů od našeho ubytka. To si nikdo z nás nedokáže představit, že v podstatě uprostřed noci ti každý den naservírují amplionem, co je třeba. Silný zážitek. Samozřejmě se tomu všichni napůl gebíme. Klasika. Dáváme snídani, balíme bágly, zbytek věcí necháváme v autě, jednoduchá snídaně, zelený čaj s mátou a jdeme. Pan domácí nám představuje našeho guida, jmenuje se Hamza, vypadá asi na 19 let, je sympatickej, umí dobře anglicky. Vyrážíme. Cíl je chata pod Toubkalem, kde přenocujeme.

Po cestě nahoru pasová kontrola při vstupu do národního parku, Hamza vše zařídí . Zjišťujeme, že je tady relativně dost turistů, prostě normálně místní Sněžka, ale ne zas tak hrozný. Po zhruba každých dvou kilometrech, a to je překvapení, je vždy nějaká chýše, ve který je místní Arab, kterej ti vždy uvaří tajin, dá studenou količku, vymačká fresh pomeranč džusíček, říkám si, proč tahám ten bágl, když síť služeb je zcela k mání. My ale toto vše máme v ceně za Hamzu a jeho služby – trochu na Pražáka.

Asi 10 km trek s převýšením asi 1200 m n.m. je za námi. Nádherná příroda, vyprahlý pouštní hory, sukulenty, po cestě míjíme hodně oslů a koňu vezoucích količky, pomeranče a věci na tajiny, místní ekosystém funguje skvěle. Jsem rád, že i my tady necháme pár vorlů letět.

Přicházíme nějak odpoledne do místní chaty. Šérovačka místnosti, kde jsou dvoupatrové pryčny, a budeme tu spát asi ve 20 lidech – zabíráme si postel a teď co. Máme asi 8 hodin času. Tak ještě prozkoumáme terén kolem chaty, pak máme večeři, Hamza se o nás stará, vše donáší k nám na stůl. Pak tedy když už ani skrolování svou vlastní galerií nepomáhá, není tady signál, a knížku jsem si nevzal, půjčujeme si UNO karty na recepci a hrajem. Umím to jen já, ale že je to jenom prší jinak, tak za chvíli mastěj všichni. Hrajem o různý tresty, třeba facky a tak. Pak se jde spát. Takovej dědula ukládající se k loži na pryčně vedle mě si sprejuje dezinfejcí matraci, na které spí – teda jakoby jenom kolem hlavy. Týpek na protější pryčně si pak ještě čte s vyhulenou čelovkou a šustí, zjebu ho, že nám svítí do ksichtu, tak zhasne.

Vstávačka brzo ráno, jde se na vrchol na východ slunce. Stoupáme do prudkého svahu, všichni čelovky, jsme součástí dlouhého hada světel asi 100 lidí jdoucích dnes nahoru. Po cestě přicházíme o Bagyho, zřejmě únava ze včerejška s kombinací řidšího vzduchu – domluvíme se s Hamzou, že s ním sejde dolu k chatě a my tři do vylezeme a pak se tam sejdeme. Tak jest. Pájič je v laufu, tak je dnes nejrychlejší, nakonec se scházíme všichni na vrcholu, dokonce stiháme i ten východ slunce, teda ne že by mi na tom extra záleželo. Jak říká Maty, tohle si můžu odškrtnout. Jebel Toubkal, 4167 m n.m. je můj nový výškový rekord (Maty s Pájičem už maj 6000 z Nepálu), ale za mě gut. Nádherný výhledy do všech stran, je vidět velká část Vysokého Atlasu. Nahoře je teda pěkná kosa, vyndávám z báglu všechno co mám a dávám na sebe. A je to. Sbíháme k chatě, tam čeká Bagy s Hamzou, Bagy už je v pohodě, samozřejmě ho to mrzí, ale to se může stát i těm nejlepším z nás. Příště dáš pár Ještědů tréninkově předem, radíme mu s Matym profesorsky. Blpci no. Tak ještě dolu od chaty k našemu autu a je to. Po cestě dobrůtky, tajiny, na pivo se ptám vždy, ale nemají no.

Opouštíme hory a jedeme do údolí. Nevíme moc, kam jedeme, ale nakonec se z toho vyklube cesta k Atlantiku do letoviska Essaouira. Řešíme to vždycky trochu hrc prc, to mám rád.

Essaouira

Ráno jsme byly na Toubkalu, a teď je odpoledne, ubytováváme se ve čtyřhvězdě, zasloužíme si to. Bereme dvě noci. Na promenádě vidíme restauraci a lidi tady pijou pivo. Dáváme tři rundy – ten lahváč stojí v přepočtu víc než v Norsku (cca 250 Kč), no ale co už. Pak ještě old town, tam večeře – já chci jíst jenom tajiny, no a tady tedy mají speciální. Je to jiná liga než v horských vesnicích, mňam dpč. No a všechny ty restaurace tady mají licenci na chlast, takže to má grády! Všichni teda po tom dnešním výstupu a hlavně sestupu asi 2000 vejškovejch chodíme jak nam®daný kačeři, je to vtipný. Překvápko je, že tady u Atlantiku je docela kosa – fouká to dost a večer to je normálně na tři vrstvy. Samozřejmě podceníme a přivezu si domu rýmičku, co ale co už s tym.

Druhý den dopol chillout, hotelová snídaně, mňam mňam, pak jdeme na pláž, kupujeme lehátka a od všech arabášů nabízejících čaj, kávu, doughnuty – ode všech vše kupujeme. Krásné. No fouká jak prase, voda ledová, tak jdeme do místní uličky na oběd a pak vymyslíme, že asi půl hoďky autem od Essaouiry na jih je docela velká poušťní oblast – jakože písečné duny. Balíme do batůžku a jedeme, že tam půjdeme na trek.

No to bysme asi chcípli, kdybysme tam šli. Naštěstí Pájič vymyslel čtyřkolky. Navíc dojednal slušnou slevu pro celou naší grupu. Já na tom jel poprvé, je to jako motorka, ale můžeš na šutry, písek. Krajina pouštní nádherná, vedro jako prase že bys chcíp! Prej půjdem se tam projít.

Večer Pájič našel nejlépe hodnocenou a nejdražší restauraci ve městě. Číšník je prý Berber, starší dědula, vypadá trochu jinak než ostatní Maročani, má skvělou angličtinu a na všechno co řekneme reaguje polohurónským, pomalým smíchem. Vynikající.

• „Can we have a bottle of wine, please?“
  • „Wine? Yes – HAA HAA HAA HAA HAA.“
• „Can Bagy smoke here?“
  • „Smoke here? HAA HAA HAA, yes, HAA HAA HAA.“
  • „Would you like Berber Whisky?“ ptá se a kouká na nás kulišácky.
• „You mean mint tea? Yes, of course.“
  • „Berber whisky is a mint tea, HAA HAA HAA HAA HAA“

Pak hned za rohem diriguje čeládku do kuchyně, a luská na ně prstama. Připomíná mi Dicka Halloranna, hlavního kuchaře z Kubrickova z filmu Shining. To jsem si teď samozřejmě vygooglil.

Pak dáme místní rooftop dijinu, je to super, je tady hodně místňáků, většina holek nemá hidžáby, jsou tady turisti i místňáci. Marocký holky jsou krásný. Dáme rundy toho a tamtoho, cígo, nějaký smalltalky. Jsem docela KO ale ještě přinesu poslední rundu piv, Maty říká, jóó – je náš, Kozi je náš. Najednou jako když utne, je konec, hudba přestane hrát a všichni ven. Žádnej taxikář nás nechce vzít čtyři do auta, tak nucená zdravotní procházka na hotel a zítra odjezd!

Marrakesh

Cesta z Essaouiry do Marrakeshe je tak na 2-3 hoďky, po cestě stavíme ve městě Chichaoua, operativně Čivauva, jdeme do místní levné restaurace – tady na turisty zvyklí nejsou, jakmile vlezeme dovnitř, už čeládka telefonuje někomu, kdo jakoby příjde s námi řešit velké věci, protože mu tam seděj čtyři turisti. Dáme tajiny a kolču, ptáme se, jestli má Berber Whisky. Evidentně neví, o čem mluvíme, takže příběh o Berber Whisky je evidentně kec pro turisty, jako jsme my. Ale rozumí slovu whisky, tak se na nás dělá hlavou že nemá, že to nejde, a usmívá se na nás. Jedno za pět minut někdo místní projde kolem se na nás podívat.

No a valíme Marrakesh. Maty řídí, Pájič jede bookingy na mobilu – je v tom nejlepší. No a zjistí, že krom hotelů a penzionů existuje ještě místní unikátní typ ubytování riad – typický dům, apartmán, několikapatrový s vnitřním točitým schodištěm a dírou ve střeše. Prostě barák, ve kterým bydlí ve městě místňáci. Tenhle má navíc na střeše bazének, stojí to skoro méně než hotel a budeme tam úplně sami. Yes, bereme. Riad Taher Exclusivité je náš na dvě noci, a dokonce s paní domácí, která nám ráno přijde udělat snídani.

Projíždíme Marrakeshem, stavíme se ještě v místním nákupáku. Tady kupujeme nějaké maličkosti domů, a také nacházíme, uplně vzadu, oddělení s chlastem. Chlastat je sice zakázáno, ale oddělení s chlastem v nákupáku je. Tak si každý bereme co je libo a jedeme se ubytovat. Vše po cestě z okýnka auta odpovídá prostředí velkého města. Ale to se náhle zcela změní po tom, co vjíždíme do historické Mediny. Toto by by u nás byla zóna chráněná všemi organizacemi, které existují, zákaz vjezdu aut, a možná i omezený vstup. Ale tady normálně vjíždíme autem do míst s megaúzkými uličkami, bazary, koňskými povozy, motorky úplně všude. Hromady místních lidí, normální živý opravdový ruch. Tyhle lidi opravdu řeší všechno možný, něco shánějí, nabízejí, za někým jdou, hulákají, kouří, diskutují bůhví o čem. Kde neprojede auto, projede samozřejmě motorka, kolo nebo kůň. No a navigace nás vede přesně tudy. Jako v hlavě si říkáš – sem nemůžeme jet autem. Ale prd. Normálně tam vjíždíme, a nacházíme náš parking, Pavel vše zařídí s místním parkmistrem, bereme bágly a jdeme hledat náš riad. Chvíli bloudíme, ale v úzkých uličkách najdeme dům, kde by to mělo být. Ale nějak se nemůžeme dokomunikovat s majitelem. Tak se samozřejmě ptáme místňáků. Ptám se jednoho týpka co tam hned vedle toho domu opravuje motorku. Ale neví, ale už hned volá někomu, kdo příjde zařizovat. Objeví se další týpek a že ví přesně kde to je, táhne nás asi dvě stě metrů jinam. Všechno bude, my friend, my brother, where are you from, no za chvíli mu řekneme že dost, je to divný. Pak se konečně dovoláme panu domácímu a samozřejmě to byl ten dům, před kterým jsme stáli. Prostě turisti jsou tady lovná zvěř, ať už na prachy nebo prostě pro prdel. Je to dobrá lekce, tohle další dva dny v Marrakeshi pomůže. Škoda, že když jsme mu řekli že díky, že byl pak sprostej, no ale co už.

Pad domácí odemyká riad. Nádhera. Krásný interiér s arabskými mozaikami, vše nové, pokojíčky krásný, každý bereme svůj pokoj a jde se na bazének na střeše. Dáme pár drinků, mám radost protože i tady je k dispozici marocká kytara gimbri. Ladím to nějak, abych mohl hrát. Těžká pohodinda.

Bydlíme v Medině, venku 30 stupňů, v noci 25 a dva dny odsud nevytáhneme paty. Rejdíme ve městě dnem i nocí, občas si dáme doma bazének či šlófa. Z terasy na střeše od bazénku je vidět Vysoký atlas a přes Peak Finder dokonce vidím a Toubkal. To potěší. Z amplionu sem tam zazní motlitba, vlastně se mi docela líbí, jak ten muezín v té naší mešitě zpívá a navnímávám to. Zpívá fakt hezky. Tohle samozřejmě kluky nezajímá. Večer na terase po požití se už ale modlíme taky. Jak to vypadalo, je nepopsatelné. Ale když jsem poslal videoúryvek domů manželce, tak se ptala, kdo je ten nahatý Ježíš, který se tam modlí s námi.

No nic, jdeme do města. První den nic nekupujeme, čekujeme, jak vše chodí a další den je plán brutálně si užít smlouvání. Chytré knihy říkají, že musíš jít vždy alespoň na 50% nabízené ceny. WTF? My chceme 30%. A tomuto cíli vymýšlíme taktiky, jak jej dosáhnout. Kupodivu se většinou zadaří. Kluci si kupují lokální mužskou dželabu, takovej ten místní hábit. A slušně usmlouvají. Je to docela sranda a za pár dní to už dá asi úplně každý. Je to klasickej taneček informační asymetrie.

Tady v Marrakeshi je hodně restaurací s licencí na alkohol, tak si dáváme pivka či víno, ochutnáme i místní burgr, pizzu, já se ale chci úplně ztažínovat než přijedu domu.

Hodně zajímavé jsou večery a noci, kdy to v Medině pulzuje, všude hromady lidí, starý, mladý, všichni. Chytré knihy psaly, že je tady spousta pouličních umělců, ale mě to tedy přijde, že je tady spousta hloučků, který jak v době kamenný do něčeho mlátěj a do toho něco hulákají. Myšleno tak, že to je spíše tanec u ohně než pouliční umění. Tohle potkáváme v noci skoro všude. Někdy takovej rituál vznikne třeba někde v nějaké úzké uličce a neprojdeš zaboha.

Obě noci se do našeho riadu vracíme pozdě v noci, a občas trochu bloudíme. Na to samozřejmě čekají místňáci, kteří ti rádi pomohou a provedou tě. Ale většinou úplně jinam, vymýšlí si, že tahle ulice je closed, no a pak po tobě samozřejmě chtěj nějaký prachy, že to pomohli. Prostě arabárna. Ale co už, i pro to tady jsme.

No co, tak něco jsme za těch pár dní zažili, duše nakrmena, a příště zas.

Salam aleikum.

Mapa

Foto