Vyrážíme do Arménie, Maty sehnal přímé letenky asi za 3500 Kč zpáteční s báglem. Expediční sestava Pájič, Dáša, Maty, Kozi, Bagy. Cíl – přechod Geghamských hor s vrcholem Azhdahak 3597 m n.m., improvizované poznávání míst, lidí, jídla, kultury, dále výstup na nejvyšší horu Arménie – Aragats 4090 m n.m. a na závěr Jerevan.

Přilétáme do Jerevanu, na letišti přebíráme půjčenýho Nissana a jedeme se ubytovat na Konyak Hotel (asi to Pájič vzal kvůli názvu), kde strávíme první noc. Řídím, silniční ruch je úplně normální organický punk, jako vždy v nezápadním světě. Je už pozdě večer, ale ještě hecnem kebab u hotelu na místním streetu – vynikající, pak na hotelovém bazénku runda Armaňaků, drink a spinkat.

Sevan

Druhý den vyrážíme směr jezero Sevan, nakonec parkneme asi kilák od asfaltky u nějaké farmy a vyrážíme na první minivýlet. Brodíme místní říčku, a jdeme údolím. dále do hor. Já s Matym jsme trochu rychlejší, tak jsme napřed a pak se navzájem trochu ztratíme. Lezu s Matym na místní kopec, první výhledy, vysoká tráva všude, trochu se tím musíme brodit. Pak tedy zkratkou dolů do údolí, kde se znovu setkáme s druhou částí skupiny. Po cestě potkáme nějakého chlápka s injekcí, tak jestli je vše OK, a on že jo. Vypadalo to zajímavě, jako kdyby se tam chtěl uprostřed ničeho něčím nastřelit, ale asi si dával jen inzulín nebo co. Vracíme se k autu, výlet super, Pájič hledá na mobilu ubytko a jedeme do městečka Sevan. Prší, bereme gear do deště a jdeme do města. V místní restauračce zjišťujeme, že mimo město je zde hodně levno, tak objednáváme místní pokrmy, pivka, víno, Pavlik objednává džbánek vodky. Později tomuto stylu říkáme Hostina. Pak ještě skončíme v místní pivnici a zpět na ubytko – zítra start treku do Geghamských hor.

Geghamské hory

Ráno vyrážíme, bohužel nám u jednoho kola na Nissanu uchází vzduch, tak řešíme s místním pneumatikářem, za nafouknutí ani nic nechce, a už se přesouváme se podél jezera Sevan do vesnice Tsaghkashen. V půlce vesnice končí asfaltka a jedeme po blátivé cestě až k místnímu kostelíku. Vopisujeme tam, nakonec se jdu zeptat k domu vedle, kde vidím místní paní domácí, zda tam můžeme nechat auto. Ona, že ne, ale že to prý máme nechat u ní na dvorku. Tak super, ideál, necháváme to tam. Komunikace proběhla v ruštině. Umím asi deset slov. Pohoda. Ruština se nám ještě bude hodit. Ještě, že jsem si kdysi vyzkoušel Duolingo právě na ruštině.

Stoupáme mírným kopcem nahoru, cílem je jezero Akna, kde je v mapě značka pro kemp, takže si tam chceme postavit stan, přespat a ráno pokračovat dále. Kluci maj trochu kocovinu, já s nima to poslední vodku už nepil tak pohoda. Po cestě míjíme lokální pastevce – někteří pasou ovce, krávy, někteří koně. Ale všichni mají velký štěkající psi. Snažíme se tedy těm farmářským osadám spíše vyhýbat. Maty nesnáší psi.

Z ničeho nic se v jednom momentu na nás ze shora valí velkej štěkající pes. Přímo na Matyho a na mě – jdeme vpředu. Ten pes vidí na sto honů že jsme z něj posraný. Maty řve něco jako néé a dělá u toho takový divný tanečky, já volím strategii první signální a říkám malá, hodnej, a ono to nějak funguje, čokl se nechá pohladit, čmuchá, Maty za chvíli taky říká malá, hodnej – ale neveřilo by mu to malý dítě. No a pes je náš. Za chvíli nás dojde Pájič s Dášou a Bagym a všichni pokračujeme, i se psem, hore. Pes dostane jméno Maruna.

Trochu se bojíme místních bouřek, včera bylo ze Sevanu vidět, jak to bouří a Pájič, který má kurz meteorologie, rozhodl, že musíme jít jindy. Něco se nad námi honí, ale nakonec z toho nekápne a my dorazíme na hřeben hor, kudy vede hlavní přechodová trasa. Převýšení od vesnice asi 1000 m n.m., nádherná Arménská zelená krajina vyhaslých sopek. No a těsně před jezerem Akna jurta, hromada ovcí a především velkých štěkajících psů. My také jednoho máme. Naštěstí přijíží na koni místní kovboj, zdravíme se rusky, a on nás vezme kolem své farmy směrem k jezeru, takže kolem těch zubatých stěkajících psů projdeme v klidu.

Postavíme stany, s Matym ještě jdeme na obchůzku kolem jezera, pak vykoupeme nohy ve studený vodě, uvaříme sušený jídlo, dáme loka z placatky a jde se spát. Pájič s Dášou spí v mém stanu pro dva a já s Matym a Bagym spíme v Pájičově stanu pro tři.

Noc příšerná. Asi pětkrát nás vzbudí brutální štěkot psů – že se trochu bojíš a odsouváš se od strany stanu více k prostředku (na Bagyho). Maruna asi chtěla dovnitř k nám, nebo něco odehnala, každopádně z povzdálí byly slyšet ty zubatý příšery toho místního farmáře. Asi byly navolno, samozřejmě. Ráno lezu ze stanu, Maruna spí kousek vedle nás.

Balíme to a vyrážíme od jezera Akna s cílem dojít na nějvyšší horu Azhdahak /aždahak/ – 3597 m n.m., je to sopka s kalderou. Obcházíme farmáře obloukem, Maruna s náma. Trochu nám dochází voda, tak Pájič naplní z místního jezera a dá tam čistící tabletu. Dojdeme pod Azhdahak a zjišťujeme, že zde místní Jerevaňák zakládá Base Camp. Pokecáme, dáme čaj, a domluvíme se, že zde necháme těžký bágly a vyjdeme na vrchol nalehko, a že pak možná tady i přespíme. Týpek tam má stany s patrovýma postelema, prostě pokojíčky.

Jdeme na vrchol, jsem kupodivu nejhorší, blbě se mi dejchá, jdu pomalu. S Matym ještě nahoře obejdeme kalderu, a máme štěstí, rozejde se mlha a vše je hezky vidět. Maruna samozřejmě celou dobu s námi. Tak to by bylo.

Jdeme zpět do Base Campu, dáváme čaj, pokecáme a padne rozhodnutí, že to ještě dnes celý seběhneme k autu. Takže dneska tedy pořádnej trek. Týpek se nás ptá, odkud máme toho psa, a my že se k nám dal po cestě a nevíme. Tak on, že si ho nechá, a přivazuje Marunu na provaz. Jsme trochu rádi, že ji máme zkrku. Asi to tak v horách chodí, nevíme.

Cesta zpět k autu je stejná, pomalu klesáme, a najednou se k nám přiřítí jezdec na koni, starší chlap, asi někde v místech, kde jsme včera potkali Marunu. Ptá se lámanou ruštinou – sabaka sabaka, na zádech má pušku. Já teda trochu zpanikařil a řekl jsem raději, že nevíme. Byly jsme dost vyplašený, a asi i únava. Nevím, proč jsme mu neřekli, kde je. Mě to ale později dost vadilo, naštěstí jsme měli kontakt na toho týpka z basecampu, tak jsem mu na instagramu napsal, a poslal mu GPS polohu té farmy, odkud byl asi ten jezdec, zřejmě místní farmář. A klaplo to. Týpek z bascampu tomu farmáři Marunu později dopravil a poslal mi společné foto. Tak nakonec good job.

Nechť mu jeho base camp dobře slouží a zde link: Highland Hostel

Karma voe!

Dorážíme do vesnice k autu, klepu na paní domácí, dávám ji nějaké drobné peníze s díky za pohlídání auta a vyrážíme. Při odjezdu nám trochu upadne levý spojler u auta. Pájič se ptá, jestli ubytko levný nebo drahý, bereme levný a už to šteluje mobilem. Přijíždíme do takového lokálního trochu špinavého self-made penzionu, dáváme sprch, ve venkovním altánku dáváme hostinu, piva, vína, vodkadžbánek, pořád si objednávám jehněčí, je to strašně dobrý, dělají to na grilu a nemůžu si pomoct a pořád to chci. Pak spánek, Geghamské hory check.

Jezero Sevan

Ráno u snídaně, že si dáme klidný den, Maty remcá, chce pořád výletit, ale nakonec že jo. Ještě s Matym odborně přilepíme kobercovkou urvaný spojler u auta a vyrážíme. Stavíme u jezera Sevan v takovém kempu, tam normálně točený pivko, pohoda, voda trochu špinavá, ale tak co už. Slunce pálí, všichni se trochu spálíme. No a pak dlouhý přejezd k jezeru Kari. Po cestě ještě jedna hostina v lokálním městečku a nákup v místním supermarketu.

Aragats

U jezera Kari máme štěstí – mají pro nás volný pokoj. Kupujeme, dlouho se nezdržíme. Plán zítřka je výstup na nejvyšší horu Arménie – Aragats 4090 m n.m.

Aragats je pradávná sopka, na vrcholu je tedy dosti časem zerodovaný kráter a kolem něj čtyři vrcholy. My s Matym chceme dát nejvyšší, proto vstáváme asi ve dvě ráno a vyrážíme za tmy. Ostatní jdou dýl a zdolají ten bližší vrchol.

Cesta za chvíli zmizí a my jdeme po mužicích z kamení. Ty občas také mizí, ale orientujeme se podle map v mobilu a ze zkušeností to funguje dobře. Po cestě k sedlu mezi Západním a Jižním vrcholem Aragatsu jednou zapadnu po pás do sněhu, ale Maty mě vytáhne. Dáváme sváču a vidíme, co nás ještě čeká. Musíme sestoupit do kráteru a následně vylézt do sedla mezi Severním a Východním vrcholem a pak vyjít Severní, nejvyšší vrchol. No a potom to samé zpět. Problém je trochu to, že je tam ještě dost sněhu a není vidět žádná cesta. Čímž celý trek nabývá nových rozměrů a my budeme muset ne po cestě jít, ale cestu si nacházet. Sestupujeme dolů, kde to jde tak po kamenech nebo suti, občas sněhem, v kráteru přebrodíme potok a docela strmým svahem do sedla. Maty už mi dává dost nafrak, zase se mi celkem špatně dýchá a to mě zpomaluje. Ze sedla vyrážíme zpět a můj osobní rekord, zdolaná čtyřtisícovka, už je nadosah. Krajina přenádherná, pocit jako na pupku světa. Vše okolo je tak malé a vzdálené. Fotíme to do albíčka a vyrážíme zpět. Kráter projdeme trochu jinak, je tam hodně suti, a taky sněhu, ale ten je tvrdý, tak to jde. Při výstupu do prvního sedla se trochu propadnu a narazim si holeň do krve, už se na mě podepisuje únava. Maty už je suverénně rychlejší, já musím dávat pauzičky. Ale jsme vždy nadohled.

V sedle padne rozhodnutí, že to po cestě zpět k jezeru vezmeme ještě přes ten Jižní peak – a budeme mít tedy dva ze čtyř (aspoň – borci prej za den dávaj všechny čtyři). Už je to hodně na sílu, ale jdeme. Sestup k jezeru pak vede po takovém hřbítku pokrytém velkými placatými kameny, vše docela technické. Už meleme dost z posledního, teda já. Přicházíme k chatě u jezera, druhá část grupy už mají hostinu. Mě je trochu blbě, jsem KO. Padá rozhodnutí, že to ještě dnes přejedeme do Jerevanu. Nasuneme se do auta a jedeme. V autě dávám ibáč a vodu, trek mě teda dost sundal. Ale za hoďku už mi je dobře.

Z hor do Jerevanu to je asi hoďka a půl, takže kousek. Ubytováváme se a samozřejmě všichni chtěj jít do hospody. Nakonec zalezeme do baru, já se odpoutávám dříve a jdu na hotel spinkat.

Yerevan

Druhý den vstávám brzy a sám vyrážím do města. Někdy je hezké být chvíli sám. Namapuji si největší památky a jdu. Parkem na Republic Square, tržiště Vernissage, pak Yerevanskou kaskádou k ohromné soše Mother Armenia a zpět. Náhodně u kaskády potkávám zbytek grupy. Přidávám se, dáváme pivko a jdeme na večeři. Vynikající pokrmy ala Hostina. Pak trochu lití, Dáša musí vést Matyho a Bagyho za ruku, Pájič to fotí.

V noci přijde Maty z města najednou panika na hotelu, že nemáme Bagyho. Zjistí se, že spí s vyhaslym vajglem v ruce v křesílku na balkóně našeho hotelového pokoje. Kdo neviděl ten blažený obličej, neuvěřil by.

Druhý den vstávám brzy a říkám si, že si chci jít zaběhat. Namapuji si tedy cestu z hotelu na památník Arménské genocidy – samozřejmě velké téma a historie spojená s Arménií. Nakonec to je asi 10 km, viděl jsem, nacítil jsem, a ještě se po běhu cítím skvěle. Pak ještě celý den v Jerevanu, jdu sám, zakoupil jsem Historický atlas Arménie, v místní kavárně v parku kupuji kávu a prostudovávám. Je neděle a jdu kolem místního kostela. Je mše, jdu dovnitř. Kostel je plný, chci vidět, jak mše probíhá. Najednou ke mě přijde chlápek a dává mi kolem pasu nějakou sukni nebo co. Nojo, já jsem v kraťasech a to se asi nemsí. Ale vše vpohodě. Hodně se zpívá, všichni nádherně oblečeni – zážitek.

Poslední den v Jerevanu odjezdový, dopoledne dám ještě pedikúru, trochu edukuji i ostatní, aby se o svý haksny lépe starali, ale na úrodnou půdu to nepadá. Nevadí, nechávám si perly pro sebe. Naskládáme se do auta a jedeme. Za sto metrů nám týpek vedle nás na silnici gestikuluje a říká přes stažené okénko, hey hey, your tyre is flat. Nojo, zase se nám vypustilo to kolo, a my si toho nevšimli. Jsme na hlavní, už s tím musíme někam dojet. Hledáme pneuservis, po chvíli najdeme. Týpci tam mají napilno, ale pak nám to jeden z nich přijde nafouknout. Platíme nějaké drobné a jedeme na letiště. S tím autem je ještě nějaká habaďúra na letišti, něco tam na Pájiče zkoušeli, že prej jsme jezdili s vyfouknutým kolem atd. Myslím, že tam ještě padla nějaká záloha nebo co. Ale to už se stává. S tím se počítá a náklady za tyhle věci se rozpočítaj do grupy a je to.

Ježiš to bylo hezký.

Mapa

Foto